Flus (něm. Fluss, z fliessen – téci), draslo, salajka, potaš (z něm. Pot Ash – popel z hrnce), lesní sůl či uhličitan draselný byl a je používán při výrobě skla (jako tavidlo), textilu (praní vlny), papíru, mýdel nebo barevných pigmentů či střelného prachu.

Člověk, který draslo vyráběl se nejčastěji označoval jako draslář, flusař nebo flusač. Stavení bylo označováno jako flusána, flusovna, draslovna, draslárna, salajna, Flusshaut.

Látka se získávala z dřevěného popela (případně také z kůry, kapradí, slámy nebo listí). Nejstarším způsobem bylo spalování stromů (ideálně tvrdé dřevo jako buk, javor nebo bříza) přímo v lese, do kterých se vyvrtal otvor a vnitřek stromu se zapálil. Strom tak pomalu postupně zevnitř vyhořel a výsledkem byl bílý popel. Tuto činnost vykonávali tzv. popeláři.

K získání 1 kg kalcinované potaše bylo nutno spálit na popel až 2 tuny dřeva (1 000 kg suchého dřeva -> cca 3 kg popela -> 1 kg potaše nebo 1000 kg suchého bukového dřeva -> cca 15 kg popela -> 2,5 kg potaše). Z velké časti proto může výroba také za odlesnění v některých regionech a cena této suroviny byla velmi vysoká. Za vlády Marie Terezie byl uvalen státní monopol na obchod s potaší – stát kontroloval obchod a přiděloval licence na výrobu.

V polovině 18. století, tedy v době nevyššího rozkvětu řemesla, se v českých zemích vyskytovalo asi okolo tisíce draslářů. Ve druhé polovině 19. století byl technologický postup již zastaralý a tak se draslárny vyskytují jen málo a řemeslo jako takové víceméně zaniklo. Technologie získávání potaše z melasových výpalků na přelomu 19. a 20. století byla nahrazena těžbou minerálních solí (Kanada, Rusko, Izrael).